úterý 21. července 2015

Dilema

Je to pořádná doba, co jsem tady naposledy něco psal. Změnilo se toooolik věcí... Jak se učíme, potkáváme se s některými situacemi znovu a znovu, dokud si s nimi neporadíme. Teď se ke mě ale vrátilo něco, co způsobilo opravdové dilema. Spíš než s nějakým sdělovacím cílem píšu tento text s vidinou uspořádání vlastních myšlenek. Ostatně známe to všichni...

Ze zlomového vztahu celého mého života zbyly trosky, s čímž jsem se už dávno smířil. Vlétli jsme do toho tehdy po hlavě, za dva a půl roku stihli to, co jiní sotva za deset. Pro obě strany to byla velká láska, ale taky velká bolest. Učení se vším všudy. Zážitek za zážitkem, chyba za chybou. Jsem za to vděčný, ohromně mě to posunulo a spoustu věcí jsem se naučil.
Přestěhoval jsem se pak zpět do svého rodného města a začal nový život. Nový, protože téměř všichni kamarádi mezitím utekli do různých koutů republiky. Za školou, za prací. O několik let zkušenější jsem věnoval energii lépe a tam, kde jsem cítil, že je to pro mě důležité. Pracoval jsem na sobě a brzy jsem se znovu dotknul té spokojené vlny, na které jsem byl předtím, než můj život rozbouřila láska. Vždy jsem věřil, že štěstí je otázkou volby a už párkrát jsem si jej dokázal opravdu zvolit a po dlouhé měsíce být převážně šťastný. Teď se mi to povedlo znovu. Spokojenost, rovnováhu, štěstí, radost, smysl a další důležité a pozitivní pocity jsem ze svého počínání či bytí opravdu měl. Opravdu jsem si neměl na co stěžovat (až na drobnosti, které ještě nakousnu úplně na konci).
Během tohoto asi půl roku jsem zároveň cítil, jak si nové pohledy na situace ze vztahu sedají, zkušenosti ze vzájemného soužití i chyb se usazují; jak je přetavuji v nové návyky a ty si postupně osvojuji, abych byl do dalšího vztahu lépe připraven. Bylo to v této oblasti velmi intenzivní. Měl jsem z toho ohromnou radost a především jsem cítil, že se pomalu blíží doba, kdy přijde test, zdali jsem se na další vztah vážně tak dobře připravil... Což o to, štěstí si jako single zvolit dokážu, o tom jsem se přesvědčil už třikrát nebo čtyřikrát v těžkých fázích svého života. Ale ve vztahu? Tam se mi to dařilo jen s velmi malými úspěchy.

Test opravdu přišel. Jenže by mě ani ve snu nenapadlo, že to bude se "starou známou", se kterou se nám vztah rozpadl přibližně před půl rokem. Vždycky jsme si dokázali fantasticky popovídat o důležitých věcech - například o tomto všem, co tady dneska píšu - a tak jsme zjistili, že jsme se oba hodně poučili a od našeho vztahu se výrazně posunuli. Se smíchem na rtech jsme si říkali, jaké blbosti jsme si kdy udělali a co už nikdy nesmíme opakovat. Až se při tom všem znovu probudil hluboko zahrabaný cit. A ten byl vždycky silný. Moc silný. Jak z mé, tak z její strany. Je to patrné na první pohled. Když mi jednou řekla, že mě bude milovat do konce svého života, ať už se mezi námi stane cokoliv, tak jsem věděl, že je to naprostá pravda a že v mém případě je to totožné.

Najednou jsme byli jako v pohádce, ale já stál co nejpevněji nohama na zemi. Dřívější zkušenosti mě držely, už jsem věděl, co dělat, jak se konkrétně u ní chovat, na co si dát pozor. Nabyté zkušenosti a osvojené dovednosti jsem aplikoval v maximální možné míře; fungovalo to a z toho jsem měl snad ještě větší radost. Když jsem se zrovna neuhlídal, rychle mi v hlavě houkala varovná kontrolka, protože jsem své selhání alespoň dokázal velice rychle rozpoznat. Křest ohněm, ale první kolo bylo úspěšné. Své chyby jsem jednoduše neopakoval. A tak to vypadalo, že druhý pokus o náš vztah by mohl být úspěšný. Oba jsme jednoduše věděli, čeho se nesmíme dopouštět, a také jsme věděli, že ta láska je opravdu intenzivní (ostatně jako vždy). Ideální podmínky pro vztah, ne?

Ona se tedy začala rozmýšlet, jestli do toho opravdu znovu jít, nebo ne. Stejně tak i já jsem nad tím hodně přemýšlel. Ale vzhledem k síle citu a mém prozatím zdařilém reparátu z "Chování k člověku milovanému" jsem byl na nějakých 90 % rozhodnutý. V podstatě mi nic nebránilo - jen otázka, jak svůj reparát bude zvládat ona. Dlouhé týdny jej zvládala naprosto fantasticky. Až jsem si říkal. "Ty bláho, takto fakt jo, takto to půjde, to je ono."

Jenže zatímco mé chování bylo postupně vřelejší a vřelejší (i když stále ještě opatrné a s odstupem), její vystupování začínalo dostávat odstíny stejných chyb, kterých se dopouštěla dřív a o kterých ještě celé týdny po obnovení našeho kontaktu nebyly ani stopy. Až teď, pomalu, postupně. Ona se vlastně stále rozmýšlí. A čím déle se rozmýšlí, tím víc se vrací k původním programům (možná, že já též, ale neuvědomuji si to).

A to je chvíle, kdy se čím dál víc začínám rozmýšlet já. Přesně tady mám to dilema. Rozbouřit si spokojený, šťastný, vyrovnaný a nově vybudovaný život s někým, u koho jsem se už dřív spálil, a nebo nevstupovat do stejné řeky, říct, že stejnou chybu (myšleno celý vztah s touto slečnou) opakovat nehodlám a směřovat jinam? Projít si situacemi, které jsem dříve nezvládl, a konfrontovat se s nimi znovu, nebo se už neohlížet a dojít k nim postupně s jiným člověkem? Pověsit sebe samého, zahojeného, nad propast na stejně silné lano a doufat, že tentokrát už nepraskne, nebo výzvu odmítnout a čekat na další? Přijmout risk, že já či ona jsme se dostatečně nepoučili, nebo zátěžovou zkoušku odložit (a ztratit tak vlastně čas)? Na jedné straně cit spolu s vírou i pochybností, tenký led. Na straně druhé šťastný a spokojený život a klidné vody. Na jedné straně akce, adrenalin, zážitek, život, láska, bolest, na straně druhé klid, rozvážnost, budování, harmonie. Skloubit tyto dva póly konkrétně s touto slečnou je totiž téměř nadlidský úkol, a tak si s klidným svědomím přiznám, že tady si prostě musím zvolit.

Ona také řeší dilema, které ji nezávidím  - nechce udělat chybu, protože cítí, že by mě mohla ztratit navždy, ale zároveň nechce riskovat, že je ještě příliš brzy a my spadneme tam, kde jsme byli předtím - nicméně já jsem na tom podobně. Čím déle se ona rozmýšlí, tím více si všímám dřívějších chyb v jejím chování, které se tlačí na povrch. Sobě velmi věřím. Cítím, že ve mě se změny hodně usadily, že to mám pod kontrolou. Ale také cítím, že další rozdělení vzájemného pouta by mohlo být navždy. A co teď s tím. Z mé strany cítím poslední šanci, z její zase nedostatečné poučení a pokus předurčený ke krachu. A čas hraje proti nám, jelikož nůžky se s každým jejím starým vzorcem, o kterém mluvila, že už odstranila, a přitom se znovu projevil, uzavírají.

Veliké starosti mi například dělá fakt, že se její chování velmi změnilo. Než jsme lásce znovu společně propadli, cítil jsem z její strany obrovskou touhu znovu mě získat. Byla v probouzení toho citu o pár kroků napřed. A toto byla ta situace, kdy jsem cítil, že by to vážně mohlo fantasticky fungovat. Byla prostě zrovna ideálně naladěná na mou notu přístupu ve vztahu. To byla doba, kdy jsem byl takový ten poklad, a v takové situaci sám dokážu nejvíc dávat a všechno je v obrovské harmonii. Stejně tak ona říkala že toto rozpoložení by si chtěla uchovat, protože nám to tak funguje nejlíp. Jenže pak se to všechno dostalo do situace, kdy ona vycítila, že už mě téměř má a záleží jen na ní, jestli řekne, že do toho jde. A v tu chvíli se dost věcí zlomilo. Ptáčka už mohli bez jakýchkoliv komplikací lapit, a tak mu přestali hezky zpívat. Neúmyslně, to u ní poznám, ale prostě se to stalo. A mě už v hlavě bliká kontrolka. Velmi rychle jsem se znovu probral a vrátil se do stavu váhání, zda ano a nebo ne. ...jenže ona už se ke stejnému zpívání, jako na začátku, nevrátila. Alespoň prozatím. Řekl bych, že stále žije v pocitu, který nabyla před dvěma týdny - že mě prostě má a stačí kývnout. Jenže mě to chování dělá starosti a od ní mě odrazuje.
--------------
Někde na začátku jsem také slíbil, že se vrátím k několika drobnostem, které mě v jinak spokojeném novém životě trápí. Navazují na sebe.

Musel jsem do pracovního procesu začít vydělávat už nějaké větší peníze. Daná práce mě sice docela naplňuje, ale do něčeho ideálního má stále daleko. Prostě si už nemůžu dělat co chci a kdy chci, povinnosti jsou tady. A to je chvíle, kdy se musím něčemu podřizovat, což je u mě vždycky problém. Ne že bych se snad neustále bouřil a byl problémový, ale na pocitové úrovní to poznám. Ubírá mi to na štěstí, protože se mi nedaří najít cestu, jak dělat to, co chci a splnit při tom zároveň nějaké závazky. A to má u mě zajímavý efekt - potřebu netrávit čas sám čili veškerý volný čas trávit s kamarády. Když dělám něco, co sám opravdu dělat chci, tak to dělám naplno a mohu být sám klidně celé dny. A to i během přestávek. V naprosté harmonii se sebou samým mohu strávit klidně několik dní volna, protože jsem prostě se svým žitím a počínáním spokojený.
Ale když to, co dělám, nedělám úplně dobrovolně a nebo to musím dělat v jiný čas, než chci, odrazí se to na mě tak, že volný čas nedokážu trávit spokojeně sám. Pořád chodím s někým ven, vymýšlím zážitky, zvu na pivo, ... Mám strach být sám, protože svůj život nevyplňuji tím, čím bych chtěl. Je to zvláštní spojitost, ale s přechodem do 'dospělého života' z ní mám o to větší strach. Je málo těch, kteří v životě opravdu dělají to, co chtějí a kdy chtějí. A budu-li se snad muset něčemu či někomu podřizovat, zdá se, že se budu cítit osamocen. Lépe jsem tuto spojitost ještě nerozklíčoval. Že bych snad ke kamarádům utíkal před nespokojeností se svým vlastním počínáním? Před potřebou změnit svůj život? Před myšlenkami na kaz, který se tak těžko odstraňuje?
Dělá mi to starosti, protože se nechci cítit sám. Se svou prací přitom nemám žádný větší problém, jakš takš jsem se v ní našel. Přesto se popsaný jev děje.